Zrovna včera jsem v tomhle prima rozpoložení zapoměla dát Daníkovi léky. Dávají se mu x krát denně. Některé jsou více či méně potřebné, ale já prostě zapoměla na ty nejdůležitější. Na ty, které mu do šesti hodin zmizí z těla. Na ty, co nemoc drží v určitých mantinelech. Vzpoměla jsem si až 4 hodiny po a dala mu malou dávku.
Vím, že se svět kvůli tomu nezbortí, ale mrzí mě to. Zapomenout na cokoliv jiného z toho dne by nebylo tak tristní :(...od té doby jsem se nedokázala dostat do dobré nálady až...
...až do dnešního odpoledne. Protože došla doma šunka a často to bývá jediné jídlo pro Daníka, které sní, jsem byla nucená se vydat do místního obchodu. Lilo jako z konve, ale nechtěla jsem to odkládat. Fůra práce přede mnou. Tak jsem si řekla, že provětrání na vzduchu neuškodí a déšť ještě nikomu neublížil. Děti nadšené z děště chtěly ven. Na rozmlouvání nebylo síly a tak se šlo ve třech.
Než jsme došly ze schodů dolů, venku přestalo pršet. Nádherně čerstvý vzduch mě krásně probral, vůně zmoklých chodníků mi vlila kousek energie. No a to nejlepší teprve přišlo. Kaluže ! Ta neuvěřitelná radost dětí jimi procházet, skákat do nich, probíhat jimi...prostě to prachobyčejné štěstí nad obyčejnou špinavou vodou na chodníku. To mi vrátilo úsměv na tvář :)
Po návratu samozřejmě vše špinavé, v holínkách mokro a předsíň se mohla od bahna vytírat...ale co, za tohle to fakt stálo !
Přeji všem spoustu takových obyčejně neobyčejných zážitků :)
Žádné komentáře:
Okomentovat